Po více než měsíční závodní přestávce, během které jsem stihl dokončit bakalářskou práci, odevzdat ji samozřejmě na poslední chvíli a úspěšně složit státní zkoušku, konečně po víkendu v Blansku přišly zlínské závody. Přestože ve Zlíně studuji a sem tam i vyjedu do okolních terénu na kole, prostor závodu jsem narozdíl od jiných vítězů elity neznal.
Do sobotního Free Orderu jsem natupoval s obvyklou nejistotou a možná i nechutí, protože závody s volným pořadím kontrol nemám prostě v lásce. V minulosti jsem je sice nejezdil vyloženě špatně, ale nikdy jsem jim nepřišel na chuť. Můj postoj nezměnil ani zlínský závod, který by sice mohl být velmi pěkný, ale znechutil jsem si ho sám špatnou volbou postupu. Nevšiml jsem si jedné kotroly a asi i proto jsem takřka celou trať míjel všechny závodníky v protisměru. Kontrolu jsem nakonec po menší postupové improvizaci vzal, ale dávno mi bylo jasné, že závod už jsem prohrál na startu. Po skoro sto minutách dřiny jsem si dojel pro zablácené 8. místo a ztrácel jsem skoro 8 minut na prvního Filipa Votočka.
Neúspěchem jsem se ale nechtěl nechat rozhodit a rozhodl jsem se pořádně naladit na nedělní závod. Společenská akce v sokolovně Lesanka nestála za nic, jelikož pivo tam nebylo pitné, tak jsme něco zkonzumovali v Golemu a v hostinci Pod lípou.
Nedělní slunné ráno slibovalo trochu rychlejší a méně blátivý terén. Pro krátkou trať pořadatelé vybrali opravdu pěkný a svižný kousek mapy, hezky ve svahu, takže žádná nuda. Množství rychlých cestiček prověřilo mapařské dovednosti, ale jinak trať nebyla výrazně těžká, prostě pěkně rychlá krátká trať. Hned po startu jsem se sice ocitl v zarostlých pěšinkách, kde jsem si vůbec nebyl jist svou polohou, ale první kontrolu jsem zdárně našel, jen tak po směru. Pak se začlo stoupat a závod už mě začal bavit. Těžké stoupání vystřídala rovinka na kopci a rychlé pěšinky. Udělal jsem jedinou výraznější chybu, kde jsem ve vysoké rychlosti minul svou odbočku a zajel o cestičku níž pod dráty vysokého napětí a podél nich jsem po mítince musel vyběhnout zpět nahoru na svou kontrolu. Dál už jsem jel zase přesně a věděl, že z toho bude asi solidní umístění. Krátká mi tedy ve Zlíně přinesla 2. místo hned za Edou Folprechtem a před Filipem, který včera vyhrál na scorelaufu.
Následující závodní sobota nabízela velmi oblíbenou kombinaci sprint a štafety. Jelo se v Řevnicích nedaleko Prahy, ve svahu vedle Berounky. Opravdu pekelné kopce tu čekaly na závodníky. Stavba trati sprintu bohužel trochu zklamala, protože sprint by měl opravdu vypadat jinak - viz. Plzeňské sprinty. Na sprint jsem startoval minutu před Filipem Votočkem. Hned na první kontrolu nás čekal hluboký sráz k potoku a výběh, respektive výškrab z jeho hlubin a už když jsem se drápal po čtyřech z jeho útrob zpět na denní světlo, viděl jsem Pipa, jak se odvážně spouští dolů stylem takřka poprdeli. V tu chvíli, jsem věděl, že Filip už má se mnou kontakt, a že můj závod je ztracen. Až v cíli mi Pip řekl, že o mě ani nevěděl, protože se díval, do které řiti se to vlastě řítí. Má psychika už ovšem byla nalomena a každou další kontrolu jsem věděl, že je blíž a blíž. Pak přišlo pár kontrol, ze kterých se odjíždělo zpět proti směru příjezdu a tam už mě Filip viděl a to byl můj konec. Pár kontrol před cílem mě už sjel a trať jsme absolvovali do cíle takřka stejně, ovšem každy sám a vcelku nepřesně. Oba nás rozhodila společná jízda ze soustředění a tak jsme střídavě chybovali a protože máme oba svou hlavu, tak zpravidla uletěl jen jeden a sjel toho druhého až při další sokově chybě. V cíli se ovšem ukázalo, že trať byla asi pro všechny poměrně náročná a asi každý chyboval. Filipovi naše rozháraná jízda vynesla 2. místo za Honzou Kouřimským a mě 3. flek, přestože mi Filip nadělil téměř minutu.
Odpolední štafety začaly téměř 20 minutovým stoupáním na svahy nad Berounkou. Jel jsem první úsek naší štafety A-team Novo Bruntál, ve složení Vala - Jašek - Tomeček. V úvodním kopci jsem se dlouho držel s elitní špičkou, kterou vedl Pari, ale v jeho závěru jsem na něj již ztrácel, přestože jsem ho měl ještě nadohled. Úvodní kontroly rozdělily balík jezdců podle jejich farst a já jsem několik postupů jel s Aldou Linhartem. Pak jsem si ale zvolil jiný postup na další kontrolu, který sice nebyl špatný, jenže jsem netrefil jednu cestu a musel přebíhat přes les. Tam mi Alda definitivně zmizel. Trochu rozhozený jsem pokračoval dál, ale věděl jsem, že ztráta na vedoucí závoníky pořád není velká. Následovala ještě jedna chybka, kdy jsem měl kontrolu v překladu mapy a nechtěl se zdržovat otevíráním mapníku a neviděl jsem odbočku. Takže risk tentokrát zisk neznamenal. Po části trati, která se klikatila nahoře na kopcích, již následoval sjezd dolů na diváckou kontrolu a potom krátký pytlík do cíle. Rozhodl jsem se pro rychlý i když malinko složitý postup dolů na diváckou. Odněkud se vynořil Eda Folprecht a svištěli jsem klikatými cestami dolů společně. Společně jsme už objeli i postup po divácké kontrole a svému druhému úseku jsem předával za turnovskou štafetou. Jašík se svého druhého úseku ujal dobře, na prvního měl sice podobnou ztrátu jako já, ale podařilo se mu naši štafetu posunout z 11. na 7. místo a předával tak Tomínovi se ztrátou na medailové pozice, kterou borec jeho kalibru ještě může sjet. Tomíno dokázal takřka nemožné a na divácké kontrole se objevil jako druhý a první z Čechů! Vedla Francouzská štafeta, která MČR jela mimo soutěž. Na paty mu ale dýchali další závodníci a jaké bylo zklamání, když jsme viděli Tomína už z dálky mávat, že má defekt. Přihlížející člen týmu Lubošovi podal na divácké zadní kolo, po jehož výměně si Tomíno dojel pro první místo v MČR štafet. Za tuto nedovolenou pomoc byla ovšem naše štafeta i přes protest diskvalifikována. Co naplat, aspoň víme, že na to máme.
Co se týče pravidel, diskvalifikace a nedovolené pomoci, to je asi na samostatnou kapitolu. Uznávám, že Tomíno neměl brát kolo, protože závodník nesmí vzít věc, kterou si neveze s sebou. Ale také byly případy, kde si závodníci běželi např. pro nýtovač a ten si také nevezli sebou a diskvalifikování nebyli…
Zkaženou radost ze štafet jsem si chtěl spravit v neděli na klasice a zdravě naštvaný jsem vystartoval do boje s terénem. Mé předsevzetí se mi podařilo naplnit a od šesté kontroly jsem už na průběžné první místo nikoho nepustil. Závod mě opravdu bavil, vyvaroval jsem se chyb a jel jsem od začátku až do konce naplno. První příčka s tří minutovým náskokem na druhého mě alespoň zbavila zbytků rozhořčení ze štafet.
